Když se objevili první golemové a začal se zapisovat čas, byl náš svět ještě mladý. Ne tak mladý, jak za dob Prvního lidu, ale přece jen kroniky i účetní knihy zely prázdnotou. Země byla úrodná a život v Divukraji byl čím dál rozmanitější. Ti co chtěli žít pospolu, začali budovat vesničky, města, mosty, obchodní cesty, tržiště.. nu zkrátka, využívali bohatých darů Divukraje ke své prosperitě. Takto nezávisle na sobě vznikly dvě největší civilizace, hobiti a orkové. 

Hobiti žili na pravém břehu řeky Dunajky a orkové na levém. Země, kde se usídlili hobiti, byla rozsáhlá, od Dunajky až k Čvachtavým močálům a Lipnu. Za to Orkové žili v údolí mezi horami. Jejich země nebyla tak úrodná a už vůbec ne rozsáhlá, orčí hordy se tak naučily žít život velice vzdálený od hobití idyly. Jednou byla orčí horda po jedné z pravidelných šarvátek zahnána až do Měsíční soutěsky, daleko za upravené cesty sousedních Noxijců. Když přešli kopec a pohlédli na druhou stranu soutěsky, spatřili zvláštní krajinu. Byly zde stromy, keře, ale vše působilo tak nějak.. bez života. Vítr zde vál, krajina se vlnila, přesto tu bylo nepřirozené ticho až každého mrazilo zevnitř. Slunce, především slunce, zde nehřálo tak jako na druhé straně, všechny stíny se zde zdály temnější a obloha ponurá.  Přestože se orkové ničeho nezaleknou, všichni do jednoho se radši otočili, než aby strávili další byť jen okamžik na takovém místě. Tak se Divukrajané roku 320 poprvé setkali s Pustinou.

Zprávy o nálezu se rychle rozšířily do okolního světa. Horské expedice brzo zjistily, že Pustina se nachází na severu, východě i severozápadě. Jih a západ také zůstávají nezmapované, ale Pustina se zde nenachází, spíš neprostupná džungle plná nástrah a prapodivných tvorů, kam by nikdo neměl chtít zabloudit. Myšlenka nového světa a tajemství lákala snad všechny kromě Noxijců, a tak se sem tam našla výprava, která se i přes nepříznivé podmínky do neznáma vydala. Jak se později ukázalo, ani Pustina není zcela bez života.

Tímto deník nalezený v jeskyni poblíž vesničky Vlévání končí. Po této tragické události se ještě několik výprav našlo, žádná z nich se však nevydala tak daleko od hor. Abominace se nikdy neodvážily vystoupit pod naši modrou oblohu a První Lid se nejspíš přes hory nikdy nedostal. Bohužel, některé nerosty a léčivé rostliny se nacházely pouze v těchto krajích, a tak se z takzvaného pustinobraní stalo životní poslání těch nejhouževnatějších tvorů z Divukraje. 

V dobách, kdy se poslední zběhlé armády orků vracely domů z války proti hobitům, řády Modra ještě neexistovaly. Svět je nepotřeboval. Ti, již dokázali využít tuto magii, často cestovali od města k městu a snažili se řešit potíže svých krajanů. Žili samotářský život a nezůstali chvilku na jednom místě. Mezi jejich denní starosti patřili přemnožení vlci ohrožující bezbranné ovečky, banditi či uvízlí lovci pokladů. Orčí plundrování však za sebou nechalo spálené vesnice, hlad, bídu a to jsou, jak každý Divukrajan od malička ví, velice příznivé podmínky pro magii Podsvětí. Život v nejvíce zasažených oblastech, na západě Bublaniny a kolem jezera Střet, byl velice trpký. Krom zničené úrody sužoval zemi dál častější výskyt Abominací kvůli neustálým bitkám, vraždám a krádežím. Nikdo se jim neodvážil postavit natož aby bránil souseda svého, a tak jich brzo běhala celá stáda a kraj tak stále upadal do většího rozkladu. 

„A nejvíc nefér na tom je, že na druhé straně řeky si to žije. Orkové prohráli, museli se spakovat, ale sklady mají plné nakradeného zboží a NAŠEHO jídla. Však ani neví, jak něco takového uskladní. Viděls někdy orka farmáře Peskone? Myslíš, že ví jak se skladuje obilí?“ rozčiloval se hobit Roth spíš jen tak pro sebe. Zadíval se příteli do očí, bez reakce, tak se rozhodl, že svýma očima bude dál nenávistně provrtávat starý stůl, který si to rozhodně nezasloužil. Seděl takhle jako každý večer s svým kumpánem u něčeho, co mělo připomínat pivo v něčem, co mělo připomínat hospodu. Z Hospody u Děravého Sudu toho příliš nezbylo, okna byla zatlučená prkny a nad stoly se houpaly olejové lampy, jak se vítr z venku snažil taky aspoň na chvilku ohřát. Nebylo tady veselo, krom pár hobitů se zde taky scházela partička z Bobřího Bratrstva. Většina z hostů zde i spala, mnozí stejně neměli kam jít a rozvrzaná hospoda byla lepší než cokoliv co se dělo tam venku po nocích. Bobřáci však ne, ti si jezdívali zase domů, bezpečně zpět po jezeře. Nejezdili sem jen na karty. „Opravdu nechcete zpátky ten svůj vývěstní štít pane Zdimile?“ Zeptal se Bobřák Vetari během toho, co čekal, až jeho kolegové dohrají prší. „Už jsem vám to říkal, chlapi, nemám nic co bych za něj byl ochotný dát, bohužel, jestli se ho chcete zbavit, dejte mi ho k výčepu.“ odvětil hospodský.

Bratrstvo sem jezdilo za prací, dokud nějaká byla. Jezero bylo plné krámů, uplavaných pokladů a občas i topících se nebožáků, kteří se za svoji záchranu následně neostýchali zaplatit. Jezero bylo pro Bratrstvo zdrojem obchodu, cokoli se ztratilo, uplavalo, nebo se jakoliv ocitlo v jezeře mělo pro pobřežní tvory určitou cenu. Jen lovit a plavat se v něm moc nedá, voda je špinavá, hutná a nic moc v ní nežije. To ty splašky a odpad z Dunajky, na horním toku orkové a navíc jezero nemá odtok.

„Tak mi zas pofrčíme, kdyby kdokoliv se chtěl podívat do člunu co máme navezenýho... manželky nás zabijou jestli zas přivezem ty krámy zpátky... tak nic, dobrou noc všem.“ Zkusil to jestě jednou Vetari. Hodili na člun vývěstní štít, nasedli a vyrazili směrem k Hradu. Noc byla tichá a čistá, téměř bez mráčku, a tak se věže impozantního sídla začly brzo rýsovat v světle měsíce. Hrad je domovem společenství bůžků žijících v nejvíc nedostupném břehu jezera. Překonat jezero si troufne jen málokdo, a tak Bratrstvo o svůj domov nepřišlo. Navíc je Hrad opatřen mnoha palisádami, mosty i tunely, obléhání takového díla by byla výzva i pro toho nejzkušenějšího dobyvatele. 

Když se člun dohoupal do přístavu a všichni vystoupili, nikdo je nevítal. Co bývalozpestření každého dne, obchodníci s vozem sladkostí, jídla do spižírny a darů pro dámy, se proměnilo v holý boj o základní potraviny. Zboží z lodě zase pečlivěuskladnili, kdyby náhodou se někdo ze zítřejších obchodníků hodlal pokoušet své štěstí u hobitího břehu, ze společného skladu pobrali pár mrkví a vydali se na kutě.

Druhý den ráno seděl Vetari na břehu a koukal přes jezero. Věděl, že čas jejich situaci jen tak nezlepší, někdo musí něco udělat, musí se něco stát, jinak zůstanou několik dalších let při nejlepším o mrkvi. „Ať si dobývaj koho chtěj, ale fušovat do obchodů, to je teprv zločin.“ Brblal si, byl naštvaný na úplně všechny, přišlo mu nefér, že se v Hradě musí uskromňovat kvůli nějakým potyčkám pod horama. Všechny by je nejradši spláchl nějakou lavinou... „Co  tady jen tak sedíš?“ vytrh ho z myšlenek vydří bůžek Mintri. Mintri patřil do kasty lovců, takže přesto, že se znali dlouho, moc času spolu trávit nemohli. Lovci jsou nadaní šamani, co umí hledat poklady i v té nejzakalanější vodě a jsou pro Hrad nejdůležitější zdroj příjmů. Proto se mají lovci mnohem lépe než obchodníci. Rozřazování probíhá už od dětství a nebo ve chvíli, kdy jedinec přijde do Bratrstva.
„Chytám lelky, co bych dělal.“ Odpověděl Vetari a hodil žabku.
„Poslyš, to obchodování vám asi moc nejde co, ve skladu nemůžu najít žádný ovoce.“ Kouknul na něj prosebně Mintri.
„Doplav si tam sám a uvidíš, že po tobě hodí akorát suchej chleba.“
„Neříkej mi, že takový vychytralý filuta jako ty nemá nějaký nápad jak tohle celé obrátit v náš prospěch.“ Ušklíbl se vydrák.
„A i kdyby jo, co zmůžem? Proč něco takového vůbec řešíš se mnou, nebude král nebo někdo z té vaší magické bandy lepší osoba na takovéhle záležitosti?“ načepířil se Vetari a hodil další žabku.
„Takže nějaký nápad máš“.
„Říkám ti, že to nemá cenu.“ Mintri si přisedl až nespolečensky blízko a začal mu šeptat. „Víš, jezero vyplavuje spoustu kuriozních předmětů. Některé jsou na tolik kuriózní, že je hobitům ani nevozíme, užitečné z nich si většinou nechá král do svojí osobní sbírky a ty nebezpečné schováváme hluboko pod Hrad. Myslím... že kdybych ti jeden z nich donesl, některý z tvých nádherných plánů by určitě začal dávat smysl... teď mi řekni Vetari, co bys potřeboval?“
„Něco, čím způsobit, neúrodu, lavinu, něco čím vyženeme orky z jejich země k jezeru... Počkat.“ Zarazil se Vetari, „Proč něco takového neprovedeš sám?“
„Noo... jestli něco ze skladu zmizí, budou podezírat nás, a kdybych něco takového použil, tak na mě přijdou, ale obyčej.. ehch obchodníky podezírat přece nebudou. Navíc by to mohla být sranda, ne? Vyrazit si někam, způsobit nějaký zmatek? Kdy ses naposledy zasmál?“ snažil se Mintri znít přesvědčivě.
„Když to říkáš takhle... ale víš, že tě za takovou krádež mohou poslat do vyhnanství?“
„Lepší než se koukat na všechny, jak se tu trápí, stěžují si, ale nehodlají s tím nic dělat.“ S těmito slovy se Mintry zvedl a zmizel za nejbližším rohem.

Byl krásný sluníčkový den a Vetari měl namířeno domů z Náměstí Veřejného blaha, kde měl král ten den proslov. Ujišťoval svoje poddané, že hobiti se určitě brzo postaví na nohy a vyzval všechny obchodníky, ať na své zboží nabízí slevu jednu desetinu jako projev solidarity krále Bratrstva. Zabořeného ve svých myšlenkách, najednou ho někdo vtáhl do postraní uličky plné beden. Byl to Mintri a v rukou svíral něco obaleného v hadrech. „Na, vem si tohle. Velice zajímavé čtení, jsem si jist, že najdeš něco, co ti pomůže. Nech to v těch hadrech a otevři to až doma. Neukazuj to nikomu komu nedůvěřuješ. Pokud to půjde, zkus mi to vrátit.“ Vyhrkl na překvapeného Vetariho. Mintri vypadal, že se balíčku rád zbavuje, alespoň ruce se mu přestaly trochu třást.
„A jseš si jistej, že budu vědět co s tím?“ Stihnul se zeptat bobřák.
Vytrácející se Mintri odpověděl: „Naprosto, nemám sebemenších pochyb.“ A zmizel.  

Když balíček doma rozbalil, zjistil, že se jedná o knihu. Vazba knihy byla shnilá od pobytu na dně jezera ale stránky zůstaly záhadně nedotčené. V knize ale hodně stran chybělo. 

Cesta 6 členů bratrstva a 3 hobitů trvala skoro celý měsíc. Rozhodli se, že svůj plán uskuteční na horním toku Hřevu, největším přítoku Dunajky, hluboko v území orků. Přesouvali se většinou v korytu řeky a často za tmy. Věděli, že kdyby je někdo chytil, v nejlepším případě by skončili v otroctví. Svého cíle dosáhli, řeka se změnila v potok. Bohužel, k uskutečnění rituálu byla potřebazásoba dřeva a široko daleko viděli jen savanu. Občas se okolo prohnala nějaká horda orků, ale čím dál pokračovali na sever, tím pěšinek i táborů ubývalo. Nakonec se dostali až do horského průsmyku, kde se rozhodli postavit hranici. Postupovali podle knihy, a když nakonec do ohně vhodili pár magických předmětů z vyloupeného skladu... oheň se rozhořel jako žádný jiný, měl purpurovou barvu a sápal se nepřirozeně vysoko. Dým byl tak hustý, že se nad nimi z něj pomalu začal tvořit mrak. Mrak začal být postupně tak hustý, že úplně zahalil slunce, okolní svět jakoby poteměl.

Vysoký oheň brzo přilákal pozornost blízké hordy a k partičce vetřelců brzo doklusalo několik orků. „Co tady u všech hromů děláte chásko vandrácká“ vyštěkl na ně nejbližší ork. Vetari se mezitím snažil nenápadně schovat knihu pod kámen. „My tady grilujeme pane orku, obědová přestávka..“ zkusil to jeden z hobitů. „Takhle v létě? V takovémhle suchu? A co jste to tam hodili, dvě kovce*, co to tak smrdí? Hned to uhasíte a půjdete se zpovídat našemu náčelníkovi, tohle vám jen tak neprojde. AU!“ Začlo z mraku pršet. Nebyl to však obyčejný déšť, páchl něčím odporným, mokrá země syčela a všem přítomným začal děrat díry v oblečení a štípance na kůži. Bylo to k nevydržení. Všichni se chtěli někde schovat. Stromy nestačily, po chvilce měli propálené listy a z kůry jim šel dým. Orkové popadli koho měli po ruce a běželi zpět ke své hordě, zbytek se různě schoval pod kameny, vyvrácené stromy a cokoli, kde mohl jeden uniknout tomu hroznému lijavci. Déšť však neustával. Svitla naděje, že déšť třeba uhasí hranici a mrak odejde. Bylo tomu však spíš naopak.

Žíravý déšť sužoval vše živé a oheň se spíš roztahoval a sápal po svém okolí. Zkáza Oblohy se začala šířit. A aby toho nebylo málo, temný dým začal lákat pozornost obyvatel nedaleké Pustiny.

Netrvalo dlouho a o stavu počasí na severu země orků se dozvěděli nejsilnější náčelníci národa. Nikdo si však nebyl jistý co s mrakem dělat. Utrhnout hlavu abominaci, to se učili orčata už od školky, ale s temnými rituály nikdo zkušenosti neměl. Téměř nikdo... Zprávy se samozřejmě rozšířili i do zbytku našeho malého světa. Mnozí to viděli jako problém orků, ti prozíravější věděli, že mraky se za řekou nezastaví. Zanedlouho se do *Mogakova  města, největšího osídlení orků, začali sjíždět udatní válečníci různých ras a krajů. Všichni upínali svou naději ke skupince dobrodruhů s modrými tetováními. Nebylo jich mnoho, z celého kontinentu se našli jen 3 hobiti, 4 orkové, 2 bůžkové a 1 golem. Golem Ignác obecně přitahoval pozornost, měl tělo z vzácného nerostu Slunečnitu, který se používá jako přírodní zdroj světla a tepla. Mrak natolik postoupil, že byl vidět už i z města, nadešel čas vyrazit proti Zkáze.

Armáda všech národů vedená Mogakem postupovala pomalu. Stateční válečníci odráželi skupiny nabíhajících abominací zatímco Šamani a Mystici se snažili udržet déšť a jiné síly od vniknutí do armády. Hranice byla však až hluboko v kopcích. Na noc udržovali Modráci pilíř světla, aby si aspoň na chvíli mohla armáda od bojů odpočinout. Čím blíž se blížili k zdroji kouře, tím větší měli ztráty. Voda se prožírala štíty i kazajky a nebyl nikdo, kdo by v zástupu netrpěl. Rituální hranice už byla na dohled, byla však několikanásobně širší než si kdo pamatoval. Země byla v purpurových plamenech, cokoliv zde rostlo, bylo už nenávratně pryč. Postup armády se však zastavil, abominace se začaly vynořovat ze všech stran a armáda se ocitla v obklíčení. Bylo jasné, že jestli brzo nezastaví déšť, nikdo z nich už se nevrátí domů. V tom golem zařval a rozeběhl se proti celému zástupu abominací. Zbylých 8 s tetováním ho následovalo i skrz zemi v plamenech. Všichni zkoušeli hranici uhasit, zničit ji, zkoušeli každý jeden trik co se za své cesty naučili, až do vyčerpání, ale plameny všechnu sílu i kouzla hltaly. Ignác se rozeběhl pryč od hranice, naděje začla pohasínat. Poslední, co se všem koutkem oka mihlo byl hořící Ignác posázený abominacemi prodírající se přímo do srdce hranice. Pak už jen oslepujícící světlo..

Výbuch, hranice, kusy těl, Slunečnit, to všechno se rozletělo do všech světových stran. Tlaková vlna byla tak silná, že ti nejblíž k ohni byli vymrštěni do vzduchu. Poté, co se všichni trochu rozmrkali, povšimli si, že i mraky se rozestoupily a nad nimi se tvořila krásná modrá obloha. Abominace také začaly prchat do všech stran, aby našly úkryt před ostrým sluncem. Armáda Divukrajanů zvítězila. Na oslavu ale i počest všem mrtvým se „dodnes“ místo nazývá Mogakovo Ohromné vítězství** a poutníci zde mohou najít mnoho vzpomínaček***.

Orgkhové

Popis: Velmi maskulinní humanoidi vysocí 2 Larvatanské sáhy. Těla posetá jizvami a vrásčitou kůží pokrytou různorodě hustou srstí s častými lysinami vydřenými pohybem na kamenitém terénu měsíčních hor...  Více doplň dle popisu podporučíka Apronixe

Chování: Velmi agresivní, prudce jednající, velmi hlasití při jakékoli činnosti

Slabiny: Snadno odhalitelní díky své hlasitosti, nízký intelekt

Silné stránky: Velká fyzická síla a odolnost, boj ve velkých počtech

Záznam ze 3. dne velení Rilfertha I. a 692. dne Dumoriho V.:

Jak nový preator slíbil při své kandidatuře, tak i učinil. Brzy po jeho volbě došlo k jednání mezi oběma diarchy, načež po několikadenním nátlaku na Dumoriho došlo k dohodě. Výprava za zrádným vrahem preatora Ulurha byla oficiálně schválena.

2. Družstvo Pretoriánů se vydalo ze Shanndoru východní 12. Bránou. Po horské stezce následovalo uprchlíka 38 mil, dokud nedorazilo k úpatí hory. Zde se následujíc stopy vydalo 12 stupňů východně od souhvězdí Oka Helifaxe. Dle hlášení měli jeho náskok 3 dní dohnat zhruba za týden, neb z pověření Rilfertha byla jednotka kvalitně vybavena na dlouhé pronásledování, a nemusela tak zastavovat kvůli dozásobení.

Pátého dne výpravy, jak se blížili k centru měsíční soutěsky, začali nejcitlivější členové hlásit veliteli znepokojivá slyšení. Dle jejich popisu zaznamenali z dáli početné zvuky nízké frekvence, naznačující přítomnost velkého počtu živočichů, snad stáda divoké zvěře. Později se ovšem ukázalo že pronásledování zkřížila cestu armáda podivného humanoidního druhu, která se rozprostírala po celém údolí a zcela blokovala průchod. 

Půldenní pozorování jasně ukázalo, že jednotka se bude muset buďto otočit s nezdarem, nebo si celým ležením probít cestu. Došlo totiž k tajnému zajmutí jednoho s Orkghů, jak si ony bytosti říkají, který byl vyslechnut ohledně důvodu a délky ležení armády v těchto místech, a aby se zjistilo, zda bude možné s armádou vyjednat průchod. Orkgh byl však po celou dobu velmi agresivní a nejen že nejevil známky dostatečného intelektu, ale pokoušel se jakýmkoli způsobem osvobodit a zabít členy jednotky. V moment, kdy pak přetrhl svá pouta, byl preventivně zabit. Bylo proto rozhodnuto se ležením v noci proplížit a případně použít násilí.

Jelikož šlo však stále o druh zcela neznámý, tak jeden z mužů byl ponechán k jejich delšímu sledování. Ten se následně vrátil do Shannadoru a podal tyto informace o dosavadním progresu akce spolu s popisem Orgkhů.

Dle Apronixe mělo dojít při průchodu jednotky k potyčce,,